ZDEŇKOVA CESTA DO VĚDOMÉHO FITNESSU

ZDEŇKOVA CESTA DO VĚDOMÉHO FITNESSU  

Tak jako praktikující jógy, jehož záměrem je praxe naprosté přítomnosti uprostřed supermarketu dnešního světa, hledám vždy vlastní cestu, ve které aplikuji doporučené informace, ale především svou vědomě prožitou zkušenost. Poznání vycházející z vlastní přímé zkušenosti je pro mne nejcennější.

Už teď je mi jasné, že jako každá cesta má i tahle cesta své učitele a je naprosto originální a neopakovatelná.

Proč nechci zhubnout? Více čtěte Zde 

Vstupujido nového těla a celá tahle akce je prostěpřechodovým rituálem. Jak dobře víte,tělo se neustále obnovuje, všechny jehobuňky se regenerují. Mým záměrem jespojit mysl a tělo v jeden dobře fungujícía 

Kooperující celek.

 Ve stavu sebepozorování se krůček po krůčku mohu věnovat cestě k vitalitě a kondici.

Miluji objevování nových obzorů, zkoumání života a podstaty obecně populárních témat skrze vlastní zkušenost, poznávání nového a odhalování stínů světa skrze vědomé objevování sebe sama.

Jak by řekl zenový mistr: „Ten, jehož šálek je neustále plný, nic nového neobjeví.“ 

Meditacepřed tréninkem a po něm: můj šálek je prázdný ajsem otevřený přímému poznání.

Jsem přesvědčený, že přesný záměr a vhodné a přesné nakládání se slovy silně ovlivňuje následnou samotnou zkušenost a cestu, proto jsem se vědomě rozhodl ne-hubnout, ale vydat se na cestu k plné vitalitě a fitnessu. Obrat „vědomý fitness“ poukazuje na to, že záměrem této cesty není jen objevovat nový přístup k fitnessu, ale také hlubší psychologické, emoční a mentální výzvy, které se aktivují při tréninku a proměně stravovacích návyků.

HUBNUTÍ – tohle slovo a celý příběh okolo něj prosím vyzmizíkujte ze svého neurolingvistického systému. Více se hýbat, méně a dietně jíst, zhubnout… klasická klišé.

Pojďme se na sebe podívat očima růstu vitality, zdraví, kondice, uvědomění a sebepoznání, cestou meditace.

Každý trénink začne a skončí meditací, budeme praktikovat stání nebo sezení v zazenu.

Už dnes, týden poté, co jsem začal se svým záměrem, se mi vybavují velmi zajímavé příběhy a otisky. Tato cesta je cestou uvědomování a nového poznávání.

Moje stravování: Více čtěte Zde 

Reflexe
Minulost: Naučil jsem se doplňovat chybějící citovou a emoční blízkost skrze lahodné jídlo stejně jako ventilovat veškeré napětí, které vznikalo v mé rodině, skrze hokej a sport. Jelikož jsem tyto způsoby praktikoval minimálně 10 let, mám tendenci v tom automaticky pokračovat, i když se situace již změnila. Jakmile se dostanu do stresu anebo v mém životě vzniká napjatá situace, ale i nuda nebo občasná ztráta smyslu, chci si život zpříjemnit dobrým jídlem. Cítím se potom alespoň chvíli dobře, nebo minimálně lépe. Lahodné jídlo se stalo mým nejlepším přítelem, milující matkou, spravedlivým otcem, rodinou, kde panují zdravé hodnoty a proudí láska. Jednu dobu jsem si myslel, že jídlo je jediný jistý element, který zde je. Však to také bylo to první, na co se mě v dětství všichni ptali: „Máš hlad?“ „Najez se!“ Podstrojovali mi a přidávali. Jídlo je také způsob, jak si lidé projevují cit a lásku – říkají „Mám tě rád“ – tím, že přinesou na stůl další porci svíčkové s pěti.

Jídlo se stalo chvilkovým řešením mé dětské bezradnosti nad rodinnou situací.

Sociální rozměr jídla: Jediným místem, kde jsme se jako rodina setkávali, hovořili spolu, viděli se a vnímali se, byl jídelní stůl. Sociální kontakt a blízkost se u mě silně propojily, a začalo to fungovat i naopak: když jsem jedl, měl jsem podobné pocity sounáležitosti a blízkosti, a tak jsem jedl víc a víc.

Sport se pro mne stal způsobem, jak udržovat rovnováhu mezi příjmem a výdejem. Každodenní trénink od 6 let a víkendové hokejové zápasy a turnaje mi umožňovaly uniknout z reality tíživé každodennosti mého života a taky spálit všechnu tu energii z jídla. Kdyby nebylo hokejového tréninku, už dávno bych život zabalil. Hokej mě naučil vůli, důvěře a týmovému duchu. Zjistil jsem, že mám obrovské rezervy síly a vůle a naučil se posouvat hranici svých sil a možností. Uvědomil jsem si, že jsou opravdu daleko dál, než jsem si myslel. Když jsi sám, dokážeš hodně, ale když je vás 20, dosáhnete mnohem víc, už proto, že tým tě vždy dovede na hranici tvých možností a pomůže ti jít za ni, a tak pořád dál. Zní to dobře, až na to, že při takovém vytížení potřebuješ 100% výživu a životosprávu, což jsem neměl ani náhodou.

Spojte tyhle dvě zkušenosti a jste u podstaty mé ztracené vitality a kondice.

Lidé běžně argumentují různými moudry o hubnutí a disciplíně a de facto říkají: „Hele, zase jsi selhal“. Jde o to, že zvědomění příběhu, který se skrývá za sníženou vitalitou a sníženou pohyblivostí, jeho spatření, uznání a uctění dává celému procesu vědomého fitnessu nový rozměr.

Stává se z něj cesta:
Cesta zraněného bojovníka nebo chcete-li zraněného léčitele, který skrze mapování a prožívání svého příběhu, zranění, omezení a postižení vynáší na světlo stíny, a to nejen své osobní, ale i stíny kolektivní.

Vyhýbání se pocitu prázdnoty a citové vyprahlosti

Po setkání s výživovou poradkyní, zjištění, že jsem permanentně podvyživený, dehydrovaný a překyselený, a započetím nového způsobu stravování, jsem se sešel s fitness trenérem Petrem Sedláčkem. Petra jsem si vybral, protože je schopen přemýšlet a uvažovat o lidském těle holistickým způsobem a ke každému člověku přistupuje zcela individuálně a unikátně.

První trénink v parku na Pankráci, blízko místa, kde bydlím, byl pro mě – starého hokejistu protřelého všemi možnými cvičeními a sporty od činek až po kolo, tenis a bruslení, úplnou novinkou. Šokovalo mě skvělé stabilizační cvičení TRX a zapojení taoistických cvičení, která působí jako dobrá kloubní gymnastika a zároveň rozvíjejí energii a dýchání.

Více čtěte Zde